Je až k nevíře jak rychle čas letí, když se na něj na chvilku přestanete soustředit. Priority se obměňují, prostředí se mění, dokonce i lidé ve vašem životě se střídají. Skončíte školu, práci, začnete nanovo. Ujdete podivnou cestu a při ohlédnutí zpět vám třeba dojde, že jste chodili tam a zpátky, točili se v kruhu a zakopávali o vlastní tkaničky. Nakonec jste ale jinde, než jste byli předtím. Je to dobře, špatně, co s tím, kam dál? Otázky, samé mysl znepokojující otázky.
Já sama jsem skončila se svým původním oborem po dvou letech a taky v nitru nejsem rozhodnutá, zda to bylo dobré či špatné rozhodnutí. Začala jsem nový obor, v jiném městě, se zcela novou vizí. Nikdy nevíte kam vás vítr zavane, zvlášť pokud se snadno necháte ovlivnit okolnostmi. Dokonce i náhoda mě kopla do holeně hned několikrát. Přivanula mi nové známé, staré známé, jednoho super kluka... Něco málo si sice vzala na oplátku, ale člověk nemůže mít všechno, no ne?
Abych se obloukem dostala k tomu, proč je vlastně pěkné psát. Připomíná mi to kroniku plnou rodinných fotografií a razítek z výletů, fotoalbum kterým je milé listovat. Pročítat si na blogu svoje starší myšlenky může někdy mít až opačný efekt (věřte mi to, už jsem jeden několikaletý blog opustila), na druhou stranu je to ale krásná dokumentace toho, jak a kam se posouváte. Kousek vaší osobní historie, vaše šlépěje ve sněhu, neohrabané stopy zápasu v blátě. Už jenom proto stojí za to zaznamenávat průběh svého života, pro poučení, pobavení, pro uvědomění si toho, jak je spousta věcí nestálých a proměnlivých, jak se mění v čase.
Pro zajímavost, jedná se o článek ze starého blogu, který jsem přenesla sem (a dala mu stejné datum vydání). Docela se mi líbí a pořád je aktuální. EDIT 25. 7. 2020.
