Jeseníky trochu jinak

První polovina prázdnin utekla jako voda, nevím jak vy, ale já se ani nenadála a za dveřmi je srpen. Nestihla jsem toho zdaleka tolik, kolik jsem si představovala. I přesto mám nové zápisky do výletového deníku, které si zde odložím a rozeberu. 

Začínám Jeseníky, celkově uspokojující čtyřdenní minidovčou s kamarádkou, bágly a turistickými sukýnkami. :)

Výhled na Jeseník ze Zlatého chlumu.

Vlak nás dovezl do Jeseníku, odkud jsme s bágly vyrazily směr Rejvíz. Ubytování jsme měly zajištěné v Penzionu Rejvíz, na proslulé Noskově chatě s vyřezávanými židlemi. Vystoupaly jsme na Zlatý chlum na rozhlednu po červené, občerstvily se po 580 m převýšení natěžko a vyrazily na Čertovy kameny, další bod zájmu. Skalní vyhlídka poskytla krásný výhled na město Jeseník. Posléze už jsme jen po žluté přes Prameny Javorné dorazily na Rejvíz. Ubytovaly jsme se, odlehčily si, daly večeři a pustily se do plánování dalšího dne.         DEN 1: 13,1 km

Plán na další den byl jasný - půjdeme to Zlatých hor. Předpověď nebyla úplně pozitivní a když nás ještě v Rejvízu zastihl déšť, otočily jsme to směr rašeliniště. Volba to byla moudrá, během půlhodiny se spustil šílený lijavec, doprovázený záblesky křižujícími oblohu. Velké mechové jezírko jsme viděly pouze zpod kapuce pláštěnky, skryté pod přístřeškem abychom pořídily alespoň fotografii hladiny rozdivočelé dešťovými kapkami. Pokušení otočit se na kratší okruh a strávit zbytek dne relaxací ve wellness penzionu bylo silné, ale odolaly jsme a v pláštěnkách pokračovaly po modré do Dětřichova. Déšť ustal, šlo se dobře. Odměnou za vytrvalost nám byla restaurace Starý mlýn, ve které jsme se dosyta najedly, popily, užily si kávičku, medovník a psychicky se připravily na stoupání nazpět. Měli naprosto skvělý vegetariánský burger ze sýrem z blízké farmy a levný šerák, takže perfektní kombinace :) Stoupání bylo taky výživné, několikrát jsme navíc musely do pláštěnek, takže jsme je pak vůbec neschovávaly. Kousek od chaty nás provázelo zlověstné hřmění a stahující se mračna, příchod jsme načasovaly asi tak za deset vteřin dvanáct. Tedy drobný déšť, když jsme odemykaly a naprosto fenomenální slejvák, který se spustil ještě než jsme došly do horního patra na pokoj. Ufff.               DEN 2: 20,2 km

Fakt jsem nekecala, prší. Velké mechové jezírko.

Třetí den mělo být hezky. Jak jsem v průběhu cesty usoudila, až moc hezky, vlastně hic. Naštěstí byla trasa lemována pitnými studánkami, kde jsme průběžně doplňovaly tekutiny... Ale začnu od začátku. Šly jsme do Zlatých hor, po cestě nás čekal Zlatokopecký skanzen. 

Přesně tam, u kelímku piva, tak nějak před polednem, jsme kecly na zadek a zvažovaly další trasu. Tam se zrodila myšlenka: Co si takhle vystoupat na Biskupskou kupu, rozhlednu na samé hranici s Polskem? Stíháme to? A kudy půjdeme, abychom nešly stejnou cestou? Pivo v sobě, sebevědomí a radost z hezkého dne. Tak jsme to hecly. Skanzen necháváme za zády, ve Zlatých horách dokoupíme svačinu v sámošce a obracíme své zraky k prudkému kopci s pěknou rozhlednou. Stoupák to byl krutý. Batoh jsme se střídaly, ta která jej zrovna nesla do krpálu skoro couvala. Stálo to za to, pocit radosti, rozhledna krásná (z mého "bojím se výšek" pohledu navíc dokonale stabilní a bezpečná), výhled uspokojující. 

Naše trasa ale teprve začínala.

Výhled z Biskupské kupy na Zlaté hory.

Seběhly jsme po zelené na Petrovy boudy, přešly silnici a zahájily stoupání po žluté až na Pramen Osoblahy. To zahrnovalo cestu po hřebenu, ztrátu stezky, průchod vysokou trávou a setkání s hadem, vše naštěstí dobře dopadlo. Občerstveny u pramenu jsme sledovaly pohyb slunce na obloze. Trasou jsme se jen dotkly horního cípu Heřmanovic a znovu stoupaly po červené přes Příčný vrch. Na dalším rozcestí jsme narazily na modrou a té se držely až na Rejvíz. Hlavně ke konci trasy už nohy bolely a šly v podstatě na automat. Osvěžení v podobě koupele ve studeném jezírku za penzionem bylo rozhodně vítané (a téměř nutné, vždyť zítra odcházíme).     DEN 3: 32,6 km

Po bohaté snídani, kterou jsem zatím zapomněla vynachválit (švédské stoly s velkým výběrem dobrot), jsme sbalily krosny a víceméně odpočaté vyrazily směr vlak Jeseník. Původní plán na cestu do Vrbna pod Pradědem nám překazil jízdní řád, v Jeseníku jsme šly na jistotu, vlak jede každé dvě hodiny. Po zelené jsme sestupovaly, krátce za Rejvízem se mi podařilo upadnout, odřela jsem si a narazila koleno (a jak se projevilo až později, natáhla jsem si i zápěstí). Další cesta tak zprvu pokračovala kulhavým tempem, od rozcestníku Mýtinka jsme se daly na stoupání po žluté a noha neměla na výběr. Opláchly jsme se u Eduardova pramene, nakoukly na Křížový vrch, který příliš nezaujal. Do města jsme sešly po modré a zaparkovaly do nejbližší restaurace. Čekání na vlak jsme si ukrátily dobrým obědem, který taky trochu pozvedl morálku (u mě notně sníženou nejen pádem).     DEN 4: 10,5 km

Součet: 76,4 km