Rozhořčení

Lidi jsou blbí. Nejhorší je, když jsou i hlasití. A mají svoje bubliny, ve kterých se ještě navzájem utvrzují ve svojí blbosti. Odjakživa jsem se považovala za fakt tolerantního člověka, který snesl kde co kontroverzního. Poslední dny jsem ale hodně na hraně. Sluníčko nesvítí, z mráčků neprší. Všude tmavá směsice mlhy, kouře, výparů a debility. Taky patřím do spektra lidí, kteří se rádi opírají o důkazy, první co mi při předložení faktů z nedůvěryhodného zdroje vyskakuje v hlavě jsou pochybnosti. Zpochybňování, kritické myšlení a braní věcí s rezervou. Ne zlehčování nebo „mámuprdelství“, ale prostě snaha o jakýsi nejvhodnější a nejreálnější pohled. Můj reálný pohled je takový, že je to s náma jako se společností fakt špatné. Ta sklenice je fakt poloprázdná.

Abych ale začala od začátku. Máme tady druhou vlnu epidemie nového koronaviru, onemocnění nazýváme jako Covid-19. První zmínky se totiž objevily na konci minulého roku v Číně. U nás v Česku se o tom začalo mluvit na jaře. Přísná opatření, každý další nakažený byl pomalu ve zprávách. Každý druhý lamentoval, že pokud po nás budou chtít, abychom roušky nosili i v létě, nebude se to dát vydržet a lidi se jim na to vykašlou. Takže vláda opatření zrušila, rozjelo se cestování, hospody, dovolené a lidi byli rádi. Stín toho, že takové uvolnění opatření spustí další vlnu na podzim, která bude ještě horší, tam visel pořád, ale lidi ho prostě pro samé sluníčko a letní koktejly úspěšně ignorovali. Nebyla jsem jiná. Bylo nám dopřáno léto.

A teď je všechno daleko horší. Jakože fakt výrazně. Protože nejenom že je více nakažených lidí, kteří mají horší průběh onemocnění a potřebují intenzivní péči, které se jim kvůli omezeným kapacitám možná nedostane, ale taky protože přibylo lidí, kteří přestali brát celou věc vážně. Přijde mi to jako zrychlená verze procesu, který stojí za ztrátou důvěry a zájmu lidí v politiku obecně. Protože ačkoli se jedná o oblast zdraví, nástroje politiky jsou to, co můžeme využít v rámci celé společnosti. Nebudu předstírat že politice rozumím. Ne, a nikdy mě nijak hluboce nezajímala. Ale copak jsem chytřejší, abych mohla otevřeně vyjadřovat nedůvěru na základě něčeho, co jsem si někde přečetla na něčí facebookové zdi? Čím víc víš, tím víc si seš vědom, že toho zas tak moc nevíš. Volně interpretované z Vím, že nic nevím. Dle mého z toho i tak nějak vyplývá to, že pokud toho víš málo, nejsi si ani vědom, jak omezený je vlastně tvůj pohled na něco. Jsem vysokoškolák, ani ze zdravotnictví, ani z humanitních oborů, zabývám se potravinami. Každý další student vám řekne, že nemůžete něco s jistotou tvrdit na základě jednoho zdroje. Vždy musíte porovnat co všechno víte a až pak vyvozovat závěry. A taky musíte posoudit, do jaké míry jsou ty zdroje relevantní, což je něco co si je taky potřeba uvědomit…

To jsem se možná rozohnila víc, než by bylo přínosné. V podstatě mám jen jediný problém: uráží mě ignorance. Lidi, kteří mají problém alespoň vzít v potaz názory jiných. U některých individuí v internetových diskusích to je však nejen to, spíše taková směsice lenosti, nedostatku empatie, někdy i krutost, ale hlavně bezohlednost. Uvedu pár příkladů, které jsem potkala na sociálních sítích. Jako hlavní argumenty, proč lidé třeba odmítají nosit roušky, použijí to, že „nejsou ovce“, „nikdo jim nebude nic přikazovat“, „roušky škodí zdraví“, „je to omezování osobní svobody“, „ať zůstanou jen ti nejsilnější“. Ještě větší vlna nevole provázela esemesky s žádostí o instalaci aplikace eRouška. Nejvíc mě asi urážely komentáře lidí, kteří popírali existenci tohoto koronaviru nebo účinnost roušek.

Nemám sice hospodu nebo svou vysněnou kavárnu, která by byla na pokraji krachu, ale jako student se cítím celou situací ochuzená o všechny praktické aspekty studia. Platím kolej, ale jsem doma. Nemáme cvičení, ale pouze online přednášky. Na brigádu chodit nemohu, je zavřená, v druhé mě aktuálně příliš nepotřebují. Příjmy minimální. Můj život se srazil na domácí studium, koníčky a podzimní procházky. Nekřičím a nekopu kolem sebe, nedá se s tím nic dělat. Jediné, jak můžu situaci pomoci, je trochu se omezit. To je oproti tomu, co zažívají zdravotníci pečující o kovidové pacienty, to nejmenší. Bylo by mi trapně, kdybych jim svým chováním ještě přidávala práci. Kdybych byla bezohledná a myslela jen na sebe. Nemusím jen myslet na svoji osmdesátiletou babičku, ale na všechny ostatní lidi, kteří mají zrovna tu smůlu, že je jejich zdraví slabší a (nejen v případě nakažení) budou potřebovat naši péči…